Vlastivědný sborník Muzea Šumavy

Následující článek vyšel ve sborníku z konference konané v listopadu roku 2011 v Muzeu Podblanicka ve Vlašimi. Sborník pod editorským vedením Evy Doležalové a Jaroslava Pánka vydaly společně Muzeum Podblanicka, Státní oblastní archiv v Praze a Státní okresní archiv Benešov. Překlad do angličtiny provedla PhDr. Lenka Neřoldová. Článek je otištěn v podobě, v jakém vyšel ve zmíněném sborníku bez dalších úprav.

---- strana 155 ----

SBORNÍKY MUZEA ŠUMAVY V SUŠICI

Jiří Novák: Šumava Museum in Sušice collections
Abstract: After a ten-year gap, Vlastivědný sborník muzea Šumavy was published in 2011. It builds on its predecessors from the years of 1989, 1990, 1995, and 2001. Three collections a year were issued then. The tradition of a periodical, which published mostly historical contributions from South-West Bohemia, dates back to the 1950s. Vladimír Holý, the historian, began to issue Vlastivědné zprávy Sušicka. The present Šumava Museum was a municipal museum then. With the alterations of the museums' character, given mostly by administrative reforms, the title of the collection (bulletin) altered as well. Vladimir Horpeniak was another important personality to determine the shape of the collection. Nevertheless, the quantity outnumbered quality under his leadership. The contribution sums up the history of as profile Šumava periodical, appraises its then significance.

Key words: Muzeum Šumavy, Šumava, regional history collection, bibliography, Sušice, Kašperské Hory, Czech lands

Author: Mgr. Jiří Novák, PhD study at Institute of Czech History, Faculty of Arts, Charles University in Prague

Periodická produkce Muzea Šumavy 1

Region Šumavy tvoří jeden geografický a z větší části i historicky se kompaktně vyvíjející celek, toho si všímali umělci literární i výtvarní. Zájem historiků ovšem nebyl nikdy tak jednotný. To je dáno především rozlehlostí šumavského masivu. Od Nýrska (údolí Chodské Úhlavy na severozápadě) po Vyšší Brod (Vyšebrodský průsmyk na jihovýchodě), jak je většinou Šumava vymezována, je území o délce kolem 190 kilo-

---- strana 156 ----

metrů těžko badatelsky uchopitelné.2 Vědecká centra, která se věnovala Šumavě, vznikala na přelomu 19. a 20. století v Pošumaví z městských muzeí a jejich rozsah měl pouze regionální rozměr. Jedná se především o muzea v Prachaticích, Volyni a v Sušici. Poslední jmenované se udává jako nejstarší v jihozápadních Čechách. Svůj počátek datuje rokem 18803 a během 20. století se stalo oficiálním Muzeem Šumavy4 především díky spojení s později založenými německojazyčnými muzei v Kašperských Horách a v Železné Rudě.5 Jeho spádovou oblastí se stala střední Šumava, která je někdy označována jako Klostermannova Šumava.6

Dějinám Muzea Šumavy byla již v literatuře věnována pozornost.7 Jeho významu pro kulturní život Sušice a okolí již méně. Obsah tohoto příspěvku bych chtěl zaměřit na jednu z profilových složek každé muzejní instituce, na vydávání vlastního muzejního periodika.

První vedoucí pracovníci sušického muzea byli odborně erudovaní. Své znalosti zprostředkovávali ovšem převážně v regionálním tisku, takže první pokusy o vlastní kontinuální muzejní publikační činnost se datují až do prvorepublikového období. V rozmezí let 1920–1940 vyšlo 17 svazků řady Publikace Městského musea v Sušici. Monotematické sešitky, nelze hovořit o sbornících, vesměs z pera ředitele muzea Kajetána Turka se věnovaly buď vybrané architektonické památce města či význačné osobnosti se vztahem k Sušici.8 Vydávání těchto dodnes základních příruček o dějinách Sušice ukončila druhá světová válka.

---- strana 157 ----

Léta zakladatelská 1959–1969

Teprve 14 let po skončení šestiletého válečného konfliktu vyšel první sborník Okresního vlastivědného muzea v Sušici pod názvem Vlastivědné zprávy Sušicka. Od roku 1959 vychází pod různými jmény v nepravidelných intervalech základní periodikum k dějinám Šumavy dodnes. První ročník se věnoval retrospektivně roku 1958 a svou formou navazoval na předválečné ročenky.9 Těžištěm se staly kratší vlastivědné články hlavního redaktora a představitele muzea Vladimíra Holého10 s bibliografickými záznamy. Nově přibyly informace z okresního archivu v Sušici, zprávy okresního konzervátora památkové péče a vlastivědného kroužku. Sborník vyšel i za rok 1959. Samosprávní reformy roku 1960 znamenaly konec Sušického okresu a formální změnu názvu muzea z Okresního vlastivědného v Sušici na Vlastivědné muzeum horního Pootaví v Sušici. Změnil se i název sborníku, nově vydávané Vlastivědné zprávy horního Pootaví měly postihnout i oblast Horažďovicka. Náročnost přeorganizování státní správy zapříčinila, že první zprávy vyšly až roku 1962 jako dvojčíslo za léta 1960–1961. Následovaly sborníky k roku 1962, 1963 a 1964–1965. A byla to opět změna působnosti muzea, která znamenala dokonce ukončení slibně se rozvíjející a již osm let trvající periodické řady. Od ledna 1967 se sloučila muzejní pracoviště v Sušici, Kašperských Horách a Železné Rudě v jeden administrativní celek. Název vzniklé instituce byl převzat z kašperskohorské pobočky a ve svém titulu nesl půvabné jméno horského masivu, kterému se měl věnovat. Zněl Muzeum Šumavy.11 Nová působnost, nový sborník, v roce 1969 spatřuje světlo světa Naše Šumava. Obsahově se nejedná o navázání na předchozí tituly, ideově však nepochybně ano. I když tenký svazek není opatřen žádným úvodem, již z číselného označení vysvítá, že se nemělo jednat o solitér. Bohužel jím zůstal, 19. ledna 1971 je především z politických důvodů odvolán dlouholetý ředitel

---- strana 158 ----

muzea a spiritus agens všech poválečných sborníků Vladimír Holý.12 Tím se uzavírá jedna kapitola publikačních aktivit Muzea Šumavy. V následujících letech se nenašel nikdo, kdo by pozvedl hozenou rukavici a navázal na Holého dílo.

Léta obnovitelská 1980-2001

V roce 1980 slavilo město Kašperské Hory výročí 650 let od první zmínky.13 To byl podnět pro kašperskohorského pracovníka Muzea Šumavy Vladimíra Horpeniaka k vytvoření Sborníku vlastivědných prací o Šumavě. Podobně jako v případě Naší Šumavy se jedná o solitér. Neznamenal však labutí píseň, ale vzkříšení ptáka Fénixe. Sborník se dočkal kladné odezvy mezi čtenáři, takže se roku 1989 Vladimír Horpeniak odvážil oživit řadu muzejních publikací. Nově byly sborníky nesoucí vlastní číselnou řadu pojmenovány Vlastivědné zprávy Muzea Šumavy. Roku 1990 vzniklo druhé číslo, roku 1995 třetí. Čtvrté, páté a šesté číslo vyšlo roku 2001, každé z nich se věnovalo jinému tématickému okruhu. Označení zprávy se změnilo na lépe odpovídající sborník.

Léta současná a budoucí

V roce 2010 přichází mladý historik Muzea Šumavy Jan Lhoták s návrhem obnovit každoroční vydávání muzejního sborníku. V úkolu mu pomohl zkušený Vladimír Horpeniak. Vlastivědný sborník Muzea Šumavy VII si mohli zájemci koupit krátce před Vánocemi roku 2011. Doufejme, že další číslo se objeví dříve než za deset let a že sušický sborník zaujme místo mezi dnes tradičními regionálními tisky, jakými jsou například Minulostí západočeského kraje, Zlatá stezka či Sborník prací z historie a dějin umění.14

---- strana 159 ----

Obsahová stránka sborníků

Příspěvky otištěné v šumavských sbornících odrážely působnost sušického muzea. Ve dvou sbornících s titulem Vlastivědné zprávy Sušicka převažovala témata z městských dějin s výjimečnými uměnovědnýmí články týkající se vsí Čímic15 či Velhartic.16 V následujících čtyřech Vlastivědných zprávách horního Pootaví byla snaha postihnout i oblast Horažďovicka, dělo se tak především z pera tamějšího muzejního správce Karla Němce. Pozornost se upínala na dějiny města samotného, okolní region zůstával stranou. Začaly se ale objevovat i příspěvky z opačného geografického horizontu, od jihu, z horské části Šumavy. Naše Šumava I se na trhu objevila bez zakotvujícího úvodního článku, příspěvky v ní se dotýkají celého regionu bez jasných vymezení.17 Sborník vlastivědných prací o Šumavě. K 650. výročí města Kašperské Hory z roku 1980 vznikl z důvodu oslav výročí města, ale obsahově se věnuje širšímu teritoriu. Jeho spoluvydavatelem je Muzeum Šumavy, a tak do linie muzejní řady bezpochyby patří. Těžištěm jsou dějiny města, s důrazem na uměleckou tradici, ale významné jsou i stati o sklářství či hospodářství Šumavy. Na stejné vlně se nesly i Vlastivědné zprávy Muzea Šumavy z let 1989, 1990 a 1995. Šestiletá pauza zapříčinila nahromadění několika desítek příspěvků, takže během roku 2001 vyšly tři díly muzejního periodika. Aby se zájemci o jejich obsah mohli lépe orientovat v nabízených pojednáních, byly sborníky tematicky rozčleněny (Sklářství – Zlatá stezka; Historie – místopis – literatura; Architektura – umění – muzejnictví). Nejnovější počin z roku 2011 navázal se svým širokým záběrem na díla z devadesátých let 20. století.

Tematická těžiště příspěvků

Jak jíž bylo naznačeno, převládajícím tématem v počátcích se stala Sušice, ale hojně se objevovaly i črty z oblasti restaurování, archivnictví a památkové péče. Přibývaly i vzpomínky z hudební tradice Sušická. Prvním mimohistorickým tématem, které

---- strana 160 ----

se dokázalo plně prosadit, byla archeologie.18 Teprve organizační změnou muzea a titulem „vlastivědné“ v názvu sborníku přineslo v ročníku 1962 první přírodovědné příspěvky.19 Ty se ovšem nikdy nestaly tahouny obsahové části, ale jen doplňkovými perlami náhrdelníku. To je jistě škoda, zvláště když muzeum mělo a má i své oddělení přírodovědné. V obnovené řadě sborníků po roce 1980 se hlavní téma přeneslo ze Sušice na Kašperské Hory. Rovněž se značné rozšířilo území pokrývané publikovanými příspěvky. Zmizelo dřívější jasné vyhranění dané badatelským záběrem muzea v Sušici. V současných letech hledá Muzeum Šumavy jasně vymezené teritorium své působnosti. Vedle Šumavy, kde se ovšem snaží pokrývat jen oblast shodující se s hranicí bývalého okresu Klatovy, nerezignuje ani na Sušicko v nejširším slova smyslu. Kromě historie, dějin umění, archeologie, přírodních věd, etnologie či památkové péče by se mělo odborně věnovat i dalším oborům, na to však nemá prostorové ani kapacitní možnosti. Tato skutečnost se odráží i v aktuálním muzejním sborníku.

Redaktoři

I když do sborníků přispívalo vždy více autorů, odpovědnost za kvalitu příspěvků i celkový obsah nesli vždy jednotliví redaktoři – historici Muzea Šumavy. Pro prvních sedm čísel v letech 1959–1969 jím byl Vladimír Holý, pro dalších sedm v letech 1980–2001 Vladimír Horpeniak, pro rok 2011 Jan Lhoták. Dle jejich zájmu se také přesouvalo těžiště příspěvků. Vladimír Holý byl spjat se Sušicí. Vladimír Horpeniak vyrůstal v Kašperských Horách a pracuje zde též jako historik muzea na místním pracovišti, proto je s jeho redakční prací spojen výrazný vzrůst příspěvků z okolí tohoto bývalého horního města a naopak takřka žádná pozornost nebyla věnována dříve nezanedbatelné Sušici. Každý autor měl i svůj okruh přispěvovatelů. U Vladimíra Holého to byla jeho žena Věra, pracovnice Okresního archivu v Sušici, restaurátor František Kotrba, horažďovický historik Karel Němec či vedoucí Chráněné krajinné oblasti Šumava Ladislav Vodák. Holý ale dokázal získat příspěvky i od archeologa Antonína Beneše, etnologa Jaroslava Kramaříka či historika umění Václava Mencla. I Vladimír Horpeniak se

---- strana 161 ----

mohl spolehnout na stálou přízeň několika osob, například na historičku věnující se dějinám sklářství Jitku Lněničkovou, archiváře Václava Starého, učitele Milana Pokorného, organologa Jiřího Reindla a mnohé další. Mezi nejzvučnější jména, která Vladimír Horpeniak získal pro muzejní sborník, patří archivář Gustav Hofmann, umělecký historik Jan Royt nebo pražský arcibiskup Miloslav Vlk.

Oba redaktoři měli také jinou představu o podobě sborníku. I přes počáteční problémy s přispěvateli je rozeznatelné, že se Vladimír Holý snažil o stálé vedení několika rubrik (novinky z muzea, z archivu, památkové péče a podobně). Ty tvořily jádro díla, kolem kterého se shromažďovaly ostatní příspěvky rozdělené do sekcí články a zprávy. Velmi cennou součástí bylo vedení bibliografie Šumavy.20 Své ideje osvětloval v průvodních komentářích. Vladimír Horpeniak se v počátcích snažil držet alespoň základního rozdělení na články a zprávy, ovšem od roku 1995 na jakékoliv dělení rezignoval. Sborníky jím vedené jsou tak jen spojením několika příspěvků, u kterých nelze nalézt jednotné pojítko. Zdržel se též jakéhokoliv oslovování čtenářů a upustil od vedení bibliografie. Novinkou byl seznam autorů a stručná německá resumé článků.21 Pod Horpeniakovým vedením dochází také k zajímavému jevu, kdy se sice zvyšuje počet článků, nikoliv však jejich autorů. Extrémní situace nastala ve čtvrtém ročníku Vlastivědného sborníku Muzea Šumavy (2001), kde se o 13 článků podělilo jen pět autorů.22 To znamená, že rozdílná je i kvalita jednotlivých příspěvků, některé z nich fungují doslova pouze jako „vata“ na vyplnění volného místa. Špatná redakční práce se projevila nejvíce ve třech sbornících z roku 2001, kdy ani závěrečný obsah neodpovídá skutečné náplni brožurek. Redaktor Jan Lhoták se roku 2011 snažil navázat na dobré počiny obou redaktorů, na jasnou koncepci, ale i šíři autorského kolektivu. Nově vstoupil na pole recenzí a anotací.

---- strana 162 ----

Zhodnocení a výzvy

Ohlédneme-li krátce zpět, vyvstane před námi patnáct sborníků, které vznikly během padesáti tří let a které obsahovaly celkem 256 příspěvků různého druhu, zaměření i odborné úrovně. Pět z nich bylo dílem dvojčlenného autorského kolektivu, jeden dokonce trojčlenného. Na obsahu se podílelo devadesát devět autorů, z nich padesát devět se mihlo na stránkách sborníků jen jednou. Nejaktivnějším přispěvovatelem byl první redaktor Vladimír Holý (38 příspěvků), následován je prachatickým archivářem Václavem Starým (20 příspěvků) a druhým redaktorem Vladimírem Horpeniakem (18 příspěvků). Mezi jejich následovníky se řadí se sedmi příspěvky Gustav Hofmann, Veronika Kucrová, Karel Němec a Jan Royt. Ostatním autorům bylo otištěno dva až pět příspěvků. Ačkoliv se jedná o čistě český sborník (ve vymezení jazykovém i teritoriálním), objevily se i tři německé příspěvky, za kterými stojí Gerold Dvorak, Maria Frank a Paul Praxl. Sborníky Muzea Šumavy většinou nevystoupily svými příspěvky ze stínu kvalitní regionální historie, ale objevilo se i několik článků podávajících zajímavé sondy a doplňky k významnějším tématům. Čtenáři si ovšem mohli přečíst i díla vyloženě publicistického charakteru či suchých opisů archiválií.

Přibude-li do budoucna i bibliografický soupis šumavské literatury, zkvalitní-li se redakční sjednocení textu a zůstanou-li autoři ze všech vědních oborů nově obnovenému periodiku nakloněni, rýsuje se na obzoru konečně odborné periodikum věnující se v celé šíři našemu nejrozsáhlejšímu pohoří a jeho podhůří. Opomíjet by se neměla ani německá resumé, která zpřístupňují alespoň částečně obsah sborníku i zahraničním badatelům. Sborník by mohl časem překročit hranice státních celků a stát se skutečným periodikem věnujícím se Šumavě, která nezná umělých lidských bariér.

 

Jiří NOVÁK, Sborníky Muzea Šumavy v Sušici, in: Regionální vlastivědná periodika a jejich místo v historiografii (Vlašim 24.–25. listopadu 2011), Benešov–Vlašim 2012, s. 155–162.

 

---------------------

1.  Za konzultaci při přípravě článku bych rád poděkoval historiku Muzea Šumavy v Sušici Janu Lhotákovi.

2  Historické kompendium vzniklo až v nedávné době. I to má své nedostatky dané především rozlehlosti „Zelené střechy Evropy“. Šumava. Příroda, historie, život, Praha 2003.

3  Datum 1. dubna 1880 je spíše v rovině symbolické. K tomu např. Kajetán TUREK, Musejnictví, in: Sborník Sušicka. Vlastivědné dílo, Sušice 1938, s. 402–404; Vladimír HOLÝ, 85 let sušického muzea, Vlastivědné zprávy horního Pootaví 1964–1965,1966, s. 3–5 a nejnověji Jan LHOTÁK, 130 let muzejní práce v Sušici I, Vlastivědný sborník Muzea Šumavy VII, 2011, s. 10–11.

4  Titulem Muzeum Šumavy se pyšnilo i muzeum v Horní Plané, které zaniklo roku 1949. Vladimír HORPENIAK, Šumavská muzea, in: Šumava. Příroda, historie, život, Praha 2003, s. 733.

5  Obě tato muzea na zpracování své historie teprve čekají. Alespoň dílčí studie představuje Vladimír HORPENIAK, Vlastivědné muzeum v Kašperských Horách do roku 1945, Vlastivědný sborník Muzea Šumavy IV (Sklářství – Zlatá stezka), 2001, s. 85–96; Ladislava VÁŇOVÁ, Spoluzakladatel muzea v Železné Rudě, Vlastivědné zprávy Muzea Šumavy 2, 1990. s. 182.

6  Vysvětlení k tomuto spíše literárnímu pojmu například Vladimír HORPENIAK, Střední Šumava (edice Zmizelé Čechy), Praha–Litomyšl 2007, s. 8 a 13.

7  Odkazuji především na detailní příspěvek dovedený do roku 1945: J. LHOTÁK, 130 let muzejní práce v Sušici, s. 7–73.

8  Jejich vydávání nebylo v počátcích jasné vedeno jako jedna edice, proto lze řadu jednoznačně určit až od šestého svazku. Kajetán TUREK, Čtyřicet let Městského musea v Sušici, Sušice 1920; Kajetán TUREK, Požáry města Sušice od 15. století, Sušice 1926; Kajetán TUREK, Věž děkanského kostela sv. Václava v Sušici, Sušice 1927; Ročenka Městského musea v Sušici za rok 1929, Sušice 1930; pátý svazek neexistuje, zpětné byla mezi prvních pět započítána práce Kajetán TUREK, Dr. J A. Gabriel. Životopisný nástin, Sušice 1921; Zpráva o činnosti musea za rok 1930, Sušice 1931; Ročenka městského musea a zemědělského odděleni za rok 1931, Sušice 1932; Ročenka městského musea a zemědělského odděleni za rok 1932, Sušice 1932; František MALOCH, Ke kolébce zlatonosné Otavy, Sušice 1934; Vilém KURZ, Chov selské ovce v Čechách podle historických zpráv, Sušice 1934; Kajetán TUREK, Prof. Dr. T. G. Masaryk poslancem za Sušici, Sušice 1935; Kajetán TUREK, Sušické ryby na stole krále českého. Rybniční hospodaření městské a umělý chov pstruhů a lososů, Sušice 1935; Ročenka městského musea v Sušici za rok 1935, Sušice 1935; Kajetán TUREK, Kaple Anděla Strážce v Sušici a Antonín JANÁK, Staré děkanství – Voprchovský dům, Sušice 1936; Kajetán TUREK, Dějiny veřejné péče o chudé v Sušici od 14. století, Sušice 1937; Kajetán TUREK, Městské museum ve vlastní budově, Karel HOURÁ, Úprava budovy musea města Sušice a Antonín JANÁK. Kapucínský klášter v Sušici, Sušice 1938; Luboš TUREK, Vývoj zapalovací techniky od křesadla k sirce a Kajetán TUREK, Sociální péče o dělníky továren na sirky v Sušici v letech 1850–1890, Sušice 1940.

9  Vladimír HOLÝ, Úvodní slovo, Vlastivědné zprávy Sušická 1958, s. 3.

10  K němu nejnověji i s další literaturou Jan LHOTÁK, Vladimír Holý a jeho přinos regionálnímu historickému bádáni v jihozápadních Čechách, in: Vladimír Holý, Královský hvozd na Šumavě před třicetiletou válkou, Domažlice 2007, s. 7–23.

11  Muzeum Šumavy, sign. D 291, s. 10–12. Z podkladových materiálů vysvítá budoucí koncepce muzea; V. HORPENIAK, Šumavská muzea, s. 736–739.

12  J. LHOTÁK, Vladimír Holý a jeho přinos regionálnímu historickému bádáni v jihozápadních Čechách, s. 11.

13  Město slaví své výročí dle první písemné zprávy vyskytující se na jeho území. Jedná se o text z nástěnné malby v kostele sv. Mikuláše. Vladimír Horpeniak svým dílem navázal na tisk z roku 1930. Festschrift zur Sechshundertjahrfeier der königl. freien Goldbergstadt Bergreichenstein im Böhmerwalde 1330–1930, Kašperské Hory 1930, s. 4–6.

14  V současné době se zdá reálné, že by Vlastivědný sborník Muzea Šumavy mohl vycházet ob rok, vždy střídavě se Sborníkem prací z historie a dějin umění.

15  František KOTRBA, Gotická Madona „Assumpta" z Čímic, Vlastivědné zprávy Sušická 1959,
s. 14–16.

16  Vladimír HOLÝ, Zpráva o knize velhartické z r. 1397, Vlastivědné zprávy Sušická 1959, s. 29.

17  Vladimír Holý pro tento sborník vybíral z více příspěvků dodnes zachovalých v sušickém muzeu. Do sborníku se nedostaly Holého příspěvky: Špýcharový dům v Nezdicích u Sušice (čp. 1); Objev středověkého vesnického domu v Buděticích u Sušice; Vznik Muzea Šumavy a zpráva o jeho činnosti za r. 1967 a torzo bibliografie Šumavy (jen přírodní vědy) za rok 1968. Nedostalo se ani na článek V. K. RYBOVÁ, Sušice v díle Fryčkově a anonymní Ochrana přírody a památek na Šumavě a rozvoj turistického ruchu v letech 1966–1967. Muzeum Šumavy, sign. D 291.

18  Nejdříve to byly dílčí příspěvky: Vladimír HOLÝ, Archeologické nálezy v Sušici, Vlastivědné zprávy horního Pootaví 1960–61, s. 16–17; Jan FRIDRICH, Obydli ze starší doby kamenné v Sušici, tamtéž, s. 17. Později zde byla publikována řada studií z pera profesionálního archeologa Antonína Beneše.

19  Josef MINISTR, Poslední medvědi na Sušičku, Vlastivědné zprávy horního Pootaví 1962, s. 12–14; Ladislav VODÁK, Chráněná krajinná oblast Šumava, tamtéž, s. 20–21; TÝŽ, Vyhlášeni ochranného režimu v Povydři na Sušičku, tamtéž, s. 19–20.

20  Rozřazovala se tematicky: 1. Periodika a všeobecná díla; 2. Přírodní vědy; 3. Společenské vědy – Dějiny – Národopis – Výtvarné umění, architektura; 4. Biografie; 5. Beletrie.

21  Německá resumé se objevila ve Sborníku vlastivědných prací o Šumavě. K 650. výročí města Kašperské Hory, pak až ve Vlastivědných zprávách Muzea Šumavy 3 (1995) a chaoticky i ve třech sbornících z roku 2001 – Vlastivědných sborník Muzea Šumavy 4 (Sklářství – Zlatá stezka), Vlastivědných sborník Muzea Šumavy 5 (Historie – místopis – literatura) a Vlastivědných sborník Muzea Šumavy 6 (Architektura – umění – muzejnictví).

22  Z toho osm napsal prachatický archivář Václav Starý.