Vlastivědný sborník Muzea Šumavy |
|
Alexandr Berndorf: Klostermannův román Skláři
Strana 11 Karel Klostermann jen málokdy a myslím i nerad hovoříval o své literární tvorbě, o tom, jak píše. Stalo-li se tak přece, bylo to při nějaké zvláštní příležitosti, nebo byl-li v dobré a sdílné náladě. Pak se mimoděk rozhovořil a vzpomínal na některý detail svého díla i jeho vznik. Román Skláři má zvláštní místo v jeho obsáhlé tvorbě. Je to vlastně legendární glorifikace osudů sklářského rodu Abelů v Hůrce u Prášil, kterou si o nich vytvořilo v jejich okolí lidové podání podnícené jejich původem, způsobem života a posléze jejich zdánlivě nezaviněným a nespravedlivým úpadkem. O tom všem, o jejich ušlechtilých vlastnostech jsem slýchával od nejútlejšího dětství od starých pamětníků. Podobně, mnohem dříve, to slýchával sám Karel Klostermann. Proto, i pro svou blízkost k nim, pociťoval cosi jako spisovatelskou povinnost zvěčnit onu legendu, což se mohlo stát jen románem. V úvodu Sklářů sice Klostermann ujišťuje své čtenáře, že „nic není vymyšleno; dílem jsem těch věcí pamětníkem sám, z části jsem sebral a spředl, o čem jiní, mně blízcí a milí, se mnou sdělili", což se ovšem nemůže brát doslova. Slýchával o všech členech rodu doma i jinde, románově však mnoho změnil. Tak kupříkladu hůrecký sklář měl podle románu čtyři děti, ač jich měl podle poslední vůle šest. Autor ho také nechal mnohem déle žít, než odpovídá skutečnosti. Bylo třeba změnit jména míst a osob i jejich skutečné osudy, jak to žádal román a spád děje. Již před mnohými lety, po smrti strýce Klostermanna, jsem měl v úmyslu zjistit v dokladech, co je vlastně pravdou a skutečností v jeho Sklářích. Své poznatky jsem shromažďoval dlouhou řadu let, ovšem mohl jsem práci věnovat jen málo času, neboť jsem byl mnohostranně zaměstnán. Zatím se objevila důkladně připravená práce Bedřicha Štiesse Sklářská rodina Abelů (časopis Společnosti přátel staro¬žitností 58, 1950, str. 65–75), v níž autor svědomitě vypsal osudy rodu na základě úředních pramenů i citátů soukromých dopisů. K tématu se pak opět vrátil kratším článkem Skláři v Životě Plzeňska roku 1954 (str. 78–80), v němž se věnuje přímo identifikaci míst a osob Klostermannova románu a jejich osudů. Mé další bádání se tím stalo zbytečné. Přesto však otiskuji některé doplňky k Štiessovým pracím, především bych však chtěl projevit nesouhlas s jeho hodnocením úlohy Václava Veitha v abelovské historii. V bývalém Archivu země České (nyní Státní ústřední archív) jsem v sušické městské knize (č. 20, str. 554–564) našel zápis pozůstalosti Kristiána Ferdinanda Abeleho, jedné z hlavních osob románu (pan Chablé). Zemřel v Sušici ve svém domě čp. 13 dne 3. září 1801 a závěť psal nedlouho před svou smrtí. Podle této závěti byl kšaftující stár 63 let, měl manželku Kateřinu, roz. Rossnerovou, a šest dětí: Kryštofa, Ferdinanda, Bedřicha, Kateřinu, Amálii a Karolinu. Vlastnil v Hůrce dvě huti, hořejší a dolejší, a dům v Sušici; tyto nemovitosti si v závěti odhadl na Strana 12 60 000 zl, konv. měny, v pokladně měl 10 000 zl. Majetek rozdělil takto: sklárny synům Kryštofovi a Ferdinandovi, hotovost Bedřichovi. Dům v Sušici měl být prodán a částka zaň rozdělena na šest dílů. V případě, že by z jeho nedospělých dítek některé před zletilostí zemřelo, měl se jeho díl rozdělit na pět stejných dílů pro každého z pozůstalých. A tak se mělo postupovat i v dalším případě. Rovněž stejným dílem měly být mezi děti rozděleny jeho sbírky, zejména vzácných zbraní, dále zlato, hodinky, a podobně. Manželka měla doživotní užívací právo na polovici celé jeho pozůstalosti. Provdané dceři Kateřině určil věnem 10 000 zl., dosud však jí vyplatil jen 3000 zl. Je to jediné pasívum, o němž se zmiňuje. Nezletilým dětem určil poručníkem Josefa Mayera, jenž za to měl pobírat „zákonitý nárok". Místním chudým a pražským invalidům mělo být vyplaceno po 10 zl. stř. Abelové tedy měli v Sušici dům, v němž jejich rodiny prožívaly zimu, zejména masopust, a to mnohdy hodně vesele. Dětmi tohoto Kristiána Ferdinanda Abeleho byly: Kateřina, nar. 1782 – nešťastná Lucilka z románu, která si vzala za manžela Jana Mayera (v románu Arnošta Jahodu). Neutopila se však v jezeře Pleso (Laka), ale zemřela na mrtvici dne 29. března 1831 v Nové Hůrce. Jiří Kryštof, nar. 1786. Jeho manželkou byla Zuzana Hafenbrädlová. Ferdinand Vilém, nar. na Hůrce dne 10. srpna 1788, zemřel asi jako dítě, neboť později o něm není zmínky. Amálie, nar. 1789 – v románu Adélka, jež byla dne 12. listopadu 1809 v Hůrce oddána se sušickým justiciárem Ondřejem Svatošem; podle Klostermanna „bába lékárníka Firbase", k níž se chtěla z Horních Rakous vrátit její sestra Karolína Hauerová. Ferdinand Jiří, nar. v Hůrce 17. února 1792. Fridrich Ignác, nar. v Sušici dne 7. prosince 1795. Rosina Karolina, nar. v Sušici dne 13. března 1798 – v románu Charlotta, jež si vzala za manžela Antonína Hauera (v románu Antonína Haslingera). Její dceru Charlottu, vychovanou v Praze, poznal na Hůrce dr. Josef Klostermann (v románu dr. Jarošovský), spisovatelův otec. Bedřich Štiess připisuje hlavní vinu na finančním úpadku Abelů jejich příbuznému, baronu Václavu Veithovi (v románu šlechtici Vitunskému). Nepovažuji to za správné. K tomuto úsudku svedly B. Štiesse některé doklady jím citované, pocházející z abelovské pozůstalosti. Je možné, že Abelové sami na věc takto nahlíželi. Jejich podezření může být vzhledem ke katastrofální situaci pochopitelné, nemusí však být opodstatněné. Podobně asi soudili mnozí, kteří znali vlastnosti rodu Abelů: považovali je za ohromné boháče a nedovedli si představit jinak, než že o majetek musili přijít cizí vinou. Ve skutečnosti Václav Veith na přímluvu bratra oddaloval od Ábelů finanční zhroucení až do chvíle, kdy byl událostmi přesvědčen, že mu nemůže zabránit. B. Štiess sám prokázal, že Abelové dlužili Veithům 375 636 zl. a že jejich jmění bylo odhadnuto na 326 220 zl. Je tudíž přirozené, že Veithové přišli u Abelů víc než o 100 000 zl., o nichž se zmiňuje Václav Veith v dopise ze 14. 9. 1844. Konečně samy události, především neočekávaný finanční úpadek rodu Veithů, přesvědčily i soudobé a uvážlivé svědky událostí, že Veithové tím, o co přišli u Abelů, uspíšili i svůj pád. Byla-li tudíž nějaká roztrpčenost mezi těmito rody, pozdější události ukázaly, že u Abelů byla bezpředmětná a neodůvodněná. Oba rody pak žily opět v přátelství a ve shodě, jak lze dokázat i citáty z Karla Klostermanna, z doby, kdy psal své Červánky mého mládí. Klostermann o Veithech vždy hovořil s láskou, úctou a s přátelskou srdečností.
----
|